O Louisovi

Pár slov od těch, kdož jej znali

Raději mluvím, než píšu.



Foto: Radek Teope Drbohlav

Pavel Havlík - tehdy a teď

... hlavou dolů si tě zasunu do obálky a nevyplaceně si tě posílám, až na dno paměti ...

Je konec sedmdesátých let a my v Ústí na kolejích pedagogické fakulty s kapelou Kompot hrajeme tuhle Pavlovu písničku. To si pamatuji docela přesně. Co si nepamatuji takřka vůbec je, kdy jsem se s Pavlem potkal osobně. Nepochybně to bylo po mém přesídlení do Liberce. Mlhavě se mi vybavují Vratislavice a práce na tisku nějakého, patrně hudebního materiálu.

Cestu k sobě jsme museli logicky najít - oba dva jsme dělali muziku s dětmi, oba dva jsme byli „srdcaři", přičemž Pavel svůj krásný vztah ke svým žákům vyjadřoval nezaměnitelně drsným způsobem. Ale asi právě pro něj, kromě jeho kytarového umu, jej žáci zbožňovali, což mohu posoudit i jako rodič - náš Ondra, dnes učitel hudební výchovy a rockový kytarista, na něj doma pěl ódy a vždy jsme se od srdce zasmáli. Mně Pavel opakovaně připravoval horké chvilky, když z mého příjmení odstraňoval písmeno h a přidával mi titul pan profesor - což ve spojení působí poněkud bizarně. Pamatuji se, jak jsme se žáky osmé třídy šli na výchovný koncert do Lidových sadů. Pavel stál před vchodem a kouřil. Ihned oslovil žáky a zeptal se jich, jestli je na ně pan profesor Prc*al hodný. Nevím, co mu odpověděli, ale další otázka jedné žákyně byla: Pane učiteli, vy se s tím pánem znáte? Tehdy jsem zaváhal, co mám odpovědět...

Pavel byl živel. Pod drsnou slupkou jsem ale vždy cítil citlivého člověka s nesmírným talentem pro textovou zkratku a vytváření obrazů. Miluji jeho texty kromě jiného i pro jejich erotický náboj, byť je vyjádřen zaobaleně poeticky.

Miluju tě, umíš být jak dýmka, decentní ozdobou stylového krbu

Jsi nejkrásnější, když jsi jako dýmka, když čekáš rozechvělá lehký stisk mých zubů.

No a písnička O snu, ta teda podněcuje fantazii!

Stal jsem se kostkou cukru bylo to včera ráno ve snu

Stal jsem se kostkou cukru bylo to včera ráno ve snu

a hrozně jsem se těšil jak na dno tvýho šálku klesnu

Pak jsi mne vypila zatmělo se mi před očima

Pak jsi mne vypila zatmělo se mi před očima

a byl jsem kouskem tebe a bylo mi prima

Musel bych dlouho pátrat v paměti, abych našel srovnatelně krásný popis ryzí podstaty muziky:

Pak svléknou trumpety do stříbra, do zlata

Vtisknou jim polibek, přimhouří oči

Takt udá šedivá bota od bláta a už ji ženou jak spřežení zlý kočí

A ona nemytá, na kusy rozbitá nohama opilců točí

Jednou jsme s Bohoušem Vašákem dostali nápad, že bychom mohli uspořádat pro Pavla koncert. On byl samozřejmě proti, ale nakonec souhlasil, když by to byl koncert pro jeho dceru Katku. Pro tuto příležitost jsme dali s Bohoušem, mými synky a žákyněmi dohromady kapelu. Koncert byl v Éčku a dodnes na něj rád vzpomínám, i když mi přinesl „nervák", když mi Pavel zavolal, že by byl rád, kdybych sním vystoupil a hrál na bezpražcovou basu. Odmítnout jsem nemohl (a ani nechtěl), když jsem si to celé vlastně vymyslel. Sfoukl jsem z basy pavučiny a dvakrát jsme se u Pavla doma sešli. Dával mi poněkud neurčité pokyny, vlastně jsem nevěděl, jak to budeme hrát, protože na mé otázky odpovídal: No to já ještě nevím, co tam vlastně budu hrát. Nakonec jsme ale všechny jeho čerty zvládli a já mám zážitek na věky věků. Na koncertě hráli i další muzikanti a kapely, pamatuji například Míru Ošance s přáteli.

Byl jsem poslední, kdo s Pavlem mluvil. Ležel v liberecké LDN na pokoji s Katkou a já mu chtěl udělat něčím radost. Nakonec jsme se dohodli na jeho oblíbené muzice na mp3 přehrávači a že přivedu svou manželku, kterou Pavel vždycky rád viděl. Bohužel jsme to už nestihli. Jeho odchod mi oznámil telefonicky Bohouš Vašák. Potom volal Míra Ošanec, že jsem byl vyhodnocen jako nejvhodnější pro promluvu na rozloučení. To jsem odmítl, protože jsou momenty, které emocionálně úplně nezvládám. Míra naléhal, vzal jsem si lhůtu na rozmyšlenou, ale to už jsem věděl, že prostě musím.

Síň krematoria byla tehdy úplně plná, lidi měli Pavla opravdu rádi. Mluvil jsem bez papíru a musím konstatovat, že to byl jeden z nejtěžších úkolů, které jsem kdy dostal. Když jsem odcházel z obřadu do Plzeňky, kde jsme pak seděli a vzpomínali, klepala se mi kolena jako tehdy, když jsem - já, který trpí závratěmi - zdolal reťaze na Roháčích. Pavlovi jsem na závěr své promluvy za všechno poděkoval. Činím to dnes opět.

Honza Prchal


Za mě jediná věta:

Nejsečtělejší intelektuál, kterému nevadilo dělat na dráze u posunu x let.


S Pavlem jsem se potkal ve školním roce 1967 - 68, kdy se na školách zakládaly bigbítové kapely. Na mojí základce to byla skupina The Shears a na sousední škole The Penguins. Kapely brzy zanikly a jen vím, že za mnou pak přišli Petr Bartůněk s Pavlem Havlíkem a najednou jsme byli tři. Chtěli jsme být slavní jako Beatles, jen jsme nemohli sehnat aparaturu, ani bubeníka a tak jsme si řekli, že budeme hrát folk. Na to stačí obyčejné „španělky" a „zobcovka". Začali jsme psát vlastní písně, textoval hlavně Petr ale i Pavel a já někdy přidal nějaký melodický nápad. Brnkali jsme si na „kytarky" a byli jsme šťastní. Jednou ve vlaku nás slyšel nějaký pán (byl to Mirek Kovařík) a řekl abychom se přihlásili na Portu. A my ani nevěděli co to je. Tak někdo zapíchl prst do atlasu rostlin a vznikl název folkové kapely Atropa belladonna a jeli v 1970 roce na portu do Karviné, kde jsme dostali čestné uznání za textovou tvorbu. A pak šel Pavel na vojnu, Petr nešel a já jen na 5 měsíců. Po vojně nás Pavel našel v Ústí nad Labem v jednom trmickém baráku, kde jsme měli pro sebe celé patro a v hlavách spousty nápadů. Pak se usneslo, že to chce najít nějakou zpěvačku a vyhlásil se konkurz a do kapely přibyla Emilka Petrášková. S Emilkou přišel nový název kapely ATD a kromě vlastní tvorby také potřeba dělat převzaté věci. Petr otextoval několik písní z repertoáru Peter Paul a Mary, které později převzala skupina ...A hosté (Snění, O létání). Pavel a Petr byli dvě osobnosti a já mezi nimi jaksi balancoval. Když Petr Bartůněk řekl, že jde do Prahy, tak jsem šel s ním a hráli po klubech ve dvou. Pavel začal spolupracovat s Mirkem Ošancem a když jsem se po roce vrátil, nabídl mi Pavel jestli nechci hrát s ním v Krakatitu. To jsem se s Pavlem potkal podruhé, ale už to nebylo to snivé, co jsme prožívali když nám bylo „náct". No a pak Pavel odešel do Liberce , tak se naše cesty dokonale rozešly. Petr v Praze - úspěšný spisovatel a scénárista, já studoval konzervatoř a 42 let učil na ústecké lidušce a Pavel v Liberci začal úplně novou hudební a životní etapu. Všichni tři jsme se sešli málokdy. Ale nezapomenu na srpen 2016, kdy nás Louis pozval do Osečné na kolaudaci baráku. Pavel tam byl fajn, takovej otevřenější. Uvařil, zahráli jsme si s Katkou mariáš a když jsme vzali kytary a zahráli si ty staré původní písně, tak jsem měl chvilku pocit že mi je zase sedmnáct.

Robert Kulhánek

Ahoj světe

(hudba a text P. Havlík)

Až řekne mi sbohem tahleta koule

já nepřestanu se smát.

Lehnu si na mraky jako sníh bilý

vemu si flétnu a začnu hrát.

Ahoj světe, tak já už frčím,

měj se tu, dědouši, fajn.

Ahoj světe, ty starej blázne,

koukej se otáčet dál.


Když se Louis přestěhoval někdy v roce 1977 do Liberce, tak mu vlastně nic jiného nezbylo, než se s námi seznámit ... vlastně jsme se znali dobře už z dřívějška, od roku 1972 jsme se potkávali na Portách. To ještě byla Atropa belladona a jejich kapela s Mirkem Ošancem a Petrem Bartůňkem.

A tak Louis zakotvil ve Folk-triu. Stali jsme se dobrými přáteli, tak dobrými, že mi začal k Vánocům nosit dárky ve formě nových a nových blues. I proto vznikl v roce 1982 náš společný samizdat, Omamný vak, sbírka Louisových blues a mých fotek.

Dílo bylo stvořeno technikou, na kterou si opravdu již nevzpomenu. V každém případě se jednalo o první naši společnou knihu, která však už nikdy neměla následovníka. Už tehdy, v té době, jeho sbírka blues byla téměř hodně bohatá.

Blues pro přítele, Blues o snu, Poškolácký blues, Náměsíčný blues, Blues o písni, Nádražní blues, Blues vánoční, Blues sobotního večera, Mariamagdalena blues, Blues na motiv L. Hughese, Blues o mosazným zipu, Dnes blues.

Protože my se Zdeňkem, na rozdíl od Louise, jsme trpěli hudební negramotností, tak se netradičně ujal basy. Navíc z nás byl nejmohutnější, tak se mu dobře nosila.

Pak přišla doba, kdy Zdeno musel jít dosloužit nedoslouženou vojnu, a tak jsme s Louisem zůstali sami. Zabrousili jsme do Jablonce a z Folk tria stalo 5ti trio, rozrostlé o Honzu Strnada, Honzu Maryška a Hanku Rychlou. Kromě Louisových písní se hráli i písničky Honzy Strnada. A protože ta nová část kapely byla z Jablonce, tak se jezdilo zkoušet tam, ke Strnadům. To byla famózní doba. Všichni zapálení, a taky všichni trochu ujetý. A jakmile se Zdeno vrátil z vojny, připojil se opět k nám. Takže v šesti.

Honza Strnad měl kromě hudebního nadání ještě jeden dar, nosil v hlavě obrazy. A tak kromě písniček vznikaly i kapelní kompozice. Jak naše, tak i na zakázku. Příkladem je fotka tehdejších jabloneckých bluegrassových Rádiby, jedna z variantních kapel Jardy Žanty.

A protože doba byla taková, jaká byla, tak jsme se snažili oddělit od venkovní reality vymýšlením stále větších hitů, větších aranžmá, mohutnějších chórů a taky větších blbin. A tak se kapelou míhali i osoby jako byl Pavel Hubner, Honza Nikenday a kolem nás pobíhali i další. Jirka Malach, Jarda a Dušan Žantovi, Mirek Šilhán, Dalibor a Zuzka Cidlinský, Vojta a Míla Zíchovi, Ivan Jecha a jeho Pohromadě na přehradě, a další. Byla jich spousta a každý vždy něco přinesl jiného.

Když na to tak matně vzpomínám, byla to úžasná doba. Jejím vrcholem byla adaptace románu od Kundery, na název si už nevzpomíná ani režisér a iniciátor Honza Strnad, ale asi to byl Žert. Byla to opravdu skvělá „tajná" akce, přísně konspirační, ve staré jablonecké teplárně, ještě než ji úplně zbourali. To už ale Louis s námi nehrál.

Mezitím asi tak v roce 1983 ale Folk trio jako takové skončilo. Louis šel učit do hudebky, jablonečtí se taky nějak rozprchli, do Liberce se přistěhoval Mirek Ošanec, a tak jsme se Zdeňkem zůstali jen dva. Protože ale naše touha po hraní byla větší jak naše lenost, vzpomněli jsme si na památné jablonecké duo Lochman-Andrš, kterým se zdárně podařilo zrušit jeden Jablonecký dostavník, myslím že to byl rok 1971-2. Jirka Lochman v té době již dávno prožíval svoje dobrodružství v australském Perthu, emigroval 1977, ale někde zůstával ještě Eda. Jestli se dobře pamatuji, objevili jsme ho v nějaké kotelně na libereckém zimním stadionu, a po krátkém zdráhání vzniklo nové Folk trio, hrající až do roku 2003. Tedy rovných dvacet let.

Louis ale stále někde bděl okolo nás a když už měl nějaký nový písničkový poklad, tak taky občas skončil i u nás. Jeho písně Zemětřesení a Pastorále o psu považuji dodnes za něco, co nemá obdoby. Jenže to mělo háček, on v té době už vymýšlel jen písně, kdy na každou dobu byl jiný akord, a tak jen to po něm zahrát byl oříšek. Byl prostě pan „hudebník."

Naposledy jsme Louise potkali v Experimentálním studiu v roce 2012. Byl pořád stejný, jeho mírně arogantní humor byl opravdu skvělý a nikdy žádnou zábavu nezkazil. Jeho „tak jak pane inženýre... " slyším dodnes.

Co k tomu říci dále? Louis byl, a vlastně i zůstává u mě jako fenomén doby, která sice byla zvláštní, ale i právě díky jemu a nám podobným jsme "komanče" od sebe odfiltrovali, a vytvořili si svůj vlastní, virtuální život. A ten byl krásný, veselý, tvořivý, úžasný, s úžasnými lidmi. Na to se prostě nedá zapomenout.


Poprvé jsem se s Pavlem setkal v Jablonci nad Nisou, v Janáčkově ulici, u Strnadů, kde zkoušela někdy v letech 1978-1979 folková skupina Meditace. Pavel nosil jeho typické „afro", vypadal tehdy poněkud hrozivě. Na pár příštích týdnů seznamování a hudebních pokusů si vysloužil přezdívku Louis Agresor. Až později jsme s Johnem Strnadem poznali jeho citlivou duši. Byl jsem velice rád spolu s Hankou Rychlou (Mladou), Naďou Machovou, Ivou Sekotovou, Janem Strnadem, Mirkem Ošancem a dalšími hosty součástí skupin Folk Trio a ...A hosté jako hráč na basovou kytaru a příležitostný vokalista. Když mým odchodem na vojnu spolupráce s „Hosty" skončila, hraní při studiích se ukázalo jako jedno z nejkrásnějších období mého hudebního života. Je škoda, že se někdy zapomíná na důležitého člena kapely, kterým je zvukový mistr. V našem případě to byl vždy perfektní Ing. Miroslav Klus z Jablonce.

Louisi, zůstáváš v mém srdci jako originální člověk pevných zásad a láskyplný otec vyženených dětí i milované Kateřiny.

Jan Tessio Maryško, Teplice

Foto: Lucia Nováková

Pavel Havlík v mé mysli.

Kráčí zamyšleně Khon kolem hřbitova, když tu ho zaujme náhrobek s nápisem „Neznámý vojín Roubíček". Kouká na to nevěřícně a pak mu to nedá a jde na správu hřbitova. „Poslechnou, co to tam maj za nesmysl? Tak buď tam leží neznámý vojín, nebo tam leží Roubíček..." A správce na to: „No vědí, on Roubíček byl znám, ale ne jako vojín..."

Promiňte, začal jsem svou vzpomínku na zemřelého starým vtipem, ale jednak jsem přesvědčen, že by to ocenil, myslím, že jsem jej poznal i jako cynického srandistu, jednak to tak mám, pro mě ti lidé nejsou mrtví, někde ve mně žijí dál. Oproti jiným, kteří žijí...

Pavel Havlík? První, co mě vlastně napadne, je, že jsem ho tak nějak „pořádně" skoro neznal. Tak by to jistě mohl charakterizovat kdokoli z jeho dlouholetých přátel, spolupracovníků a spoluhráčů a „spolucokolistů". Já ho sice znám asi čtyřicet let, ale na to množství roků máme za sebou velmi málo setkání. Relativně velmi málo času. Zato vždy nesmírně intenzivních setkání, ve kterých byla spousta moudra i srandy, nekonečno témat a ukrutně málo právě toho času. Marně si celý život říkáme, někdy příště, až někdy, jednou, až... Ať ho bylo, kolik chtělo, nestačil. Třeba probrat všechny zajímavosti společenské. Ne, nemyslím drby, těmi jsme se nezdržovali. Ne že by nebylo koho, ne že bychom byli takoví Mirkové Dušínové, jen jsme měli hodně zajímavějších témat a málo času. O písničkách, o knížkách a filmech, někdy jsme byli velcí filosofové, někdy jsme řešili obyčejné až osobní, co povídám, dokonce intimní věci života, jako třeba když mi svěřil, že na mém festivalu na Helfštýně, který se mu strašně líbil, se svou druhou ženou počal své druhé dítě. A děkoval mi za to! Jako bych mu u toho snad svítil. Hrdinně přijal osamění a opatrování dcery, až ve mně vzbuzoval strach, že zničí sám sebe. Sklidil jsem od něj spoustu pochvaly, až jsme se hádali nějak tak nějak naopak, neboť jemu se například někdy zdály „geniální" některé mé písně, o kterých jsem měl silnou pochybnost. Ale jiné, na které jsem byl hrd, byly „dobré, nééé, fakt dobré, ale tamta..." Nu což, Pavel byl, co ho znám, svůj a byl to, čemu říkám nezaměnitelný. Nemyslím tu originalitu za každou cenu, jak to vidím ke škodě všelikých protagonistů i obsahu jejich řeči, psaní či díla. Ale podstatou, myšlenkou, hlasem, výslovností, vzhledem, výběrem... No prostě Pavel.

Neumím psát „kádrové posudky" ani „slavice", skáču z tématu na téma, a přestože jsme se viděli tak málo, mohl bych psát knihu. Kdybych byl ovšem požádán o epitaf, jistě bych vymyslel nějakou krátkou nehoráznou „krávovinu". Ostatně uvědomuji si, že každé takové psaní o někom a o tom, jak jej vidím já, je samo o sobě psaním o sobě...   Pavle, ahóóój!


Dája Spalková

Už je to pár let, co mi známí sdělovali tu smutnou zprávu. Většinou začínali větou: „Ty jsi znala Pavla Havlíka, ne?" „Samozřejmě, že jsem Louise znala," odpovídala jsem. A potom přišel v roce 2019 e-mail od Tibora Kmetyo, jestli bych nenapsala pár řádků, nějakou vzpomínku. A já jsem si s plnou vahou uvědomila, kolikrát mi Louis v předešlých letech, když jsme se někde náhodně potkali, říkával: „Stav se někdy na kafe, Dajko, rád Tě uvidím..." A já jsem vždycky slíbila. A myslela jsem to vážně. Jen nějak vždycky nevyšel čas... Teď mě to mrzí. Nikdy jsem si neudělala čas, abych si s ním popovídala o tom, jak se cítí, jak to všechno, co na něj život nebo osud naložil, zvládá.. Jestli pro něj můžu alespoň něco malého udělat. Už nikdy se ho na to nezeptám...

Poprvé jsem potkala Pavla asi někdy v roce 1977 nebo 1978, protože vím, že to bylo ještě v době mého studia na jablonecké umělecké průmyslovce. Něco jsme zařizovali s mým tehdejším spolužákem Honzou Strnadem a Honza řekl: „Ještě si musíme udělat nějakou zajížďku. Potřebuju se krátce stavit u Louise. Uvidíš, bude se ti líbit. Je to takovej velkej, laskavej Méďa... (nebo řekl tehdy ´medvěd´?)“ Byli jsme študáci. Měli jsme pocit, že svět čeká na nás, na naše umění, ať už se bude týkat čehokoliv: malby, grafiky, sochařiny, hudby nebo filmu. Šli jsme světem s očima dokořán a připadali jsme si dospělí a zralí... A potom jsme stáli u Louisových dveří a v nich se tyčila mohutná postava v kostkované flanelové košili, s nezaměnitelnými vlasy a vousy a s laskavým pohledem... A sametový mužný hlas, při kterém se asi mnoha ženám a dívkám podlamovaly nohy, řekl: „Nestůjte tam v té zimě, pojďte do tepla..." Nevím už proč, ale vybavuju si kouř a vůni pražců. A taky to, jak mě udivovalo, že tenhle chlap se s námi baví, jako se sobě rovnými. Proti nám byl tak zralý. Tak dospělý. Měl práci, rodinu, odpovědnost, jasné názory... Moc jsem nemluvila, jen jsem nasávala atmosféru. A pak jsem doma nakreslila perokresbu. Bylo na ní poprsí muže, se stylizovanou hřívou vlasů, náznak kytary a ženského těla, motiv dlažebních kostek a květina... Škoda, že jsem ji kdysi někomu darovala nebo vyhodila, ale ten pocit zůstává. Ta kresba se jmenovala MUŽ - BLUES.

Uznávám, že jsem neznala Pavla Havlíka, podrobnosti jeho života, ale znám nádraží a koleje, barvy lesa a vůni deště (a taky pražců ☺). Znám noční město a zvuk osamělých kroků i chvíle tichého smutku. A znám blues. Takže znám alespoň kousek Louisovy nesmrtelné duše...


S Pavlem „Louis" Havlíkem jsem se seznámil v roce 1992 v Nové hudební škole ve Vratislavicích, kde mně byl představen ředitelem školy, panem Veverkou. Pavel mě pozval do své třídy, kde zrovna učil mladého studenta a tak jsem měl příležitost se seznámit s jeho pedagogickou metodou. Se zájmem jsem sledoval Louisovu výuku hry na kytaru a jeho způsob prstové techniky (Finger picking). Dohodli jsme se, že ho seznámím s učebním materiálem americké školy (Berklee College Of Music), které jsem absolventem a on mě zase se svou prací na připravované akordové škole. Když jsem viděl jeho opravdový zájem o nové metody, čímž si získal můj respekt, ochotně jsem mu předal některé materiály a mé znalosti. Po čase jsem ho navštívil v hudebních kurzech v Lidových sadech, kde působil jako ředitel. Zahrál mi některé své autorské písně a musím upřímně říci, že mě svou country bluesovou náladou byly velice příjemné a blízké.


Pavel Havlík byl kamarád. Měli jsme spolu nepojmenovatelný vztah, tak nějak jsme si padli do oka. On byl muzikant a básník, já se zabýval fotografií.

Poznali jsme se ve skupině lidí, kteří se v osmdesátých letech pohybovali kolem tehdejšího Experimentálního studia a Malé výstavní síně, malé oáze svobody ducha. Tenkrát nás spolu seznámil Ivan Jecha z kapely Pohromadě na přehradě. Vídal jsem Pavla podle toho, jak se objevoval na akcích kolem ES* a hlavně vnímal jeho texty písní, ve kterých se odrážel život.
Náš vztah se nezměnil ani po té, když jsem fotografoval jeho druhou svatbou v novém Experimentálním studiu v Lidových Sadech. Totiž, když se na konci obřadu líbali, měnil jsem v blesku baterie... Pavel tenhle faul velkoryse přehlédl a líbání jsme nafotili znovu v parku.
V dalších letech jsme se potkávali čím dál méně, pokaždé to bylo setkání vřelé a pořád jsme si měli o čem povídat. Život se nám, jako mnohým po převratu změnil. Pavla bohužel postihlo neštěstí, když jeho dceru srazilo auto. Svůj život věnoval jí a nejen já, jsme si ho proto velmi vážili.
Naposledy jsem Pavla viděl a mluvil s ním, na oslavě jeho šedesátin. Zůstal v mé paměti z tohoto mejdanu, kde byl jako vždy v zajetí své milé slabosti. Obklopen těmi, které cosi skrývaly za svým zipem.

*(Experimentální studio)


Byl jsem spolužák Pavla Havlíka a přízvisko Louis dostal od nás už na základní škole.
Možná to bude pro ně koho novinka, ale Pavlova úplně první hudební skupina vzniklaprávě již na základní škole v Lovosicích. Psal se rok 1967 a pět kluků se rozhodlo založit kapelu - Pavel Havlík, Petr Bartůněk, Karel Hanko, Láďa Smrž a Pavel Akrman. Doba se politicky malinko zvolňovala, byla doba Beatles, Bee Gees, Rolling Stones a Boba Dylana a my jsme si dali název „The Penguins". Pavel Louis je na fotce ten v klobouku, já vedle něho, dále zleva Karel Hanko, u bubnů sedící Láďa Smrž a Petr Bartůněk. Již dříve jsme se scházeli ke společnému hraní, to byl zejména folk, Pavel už tehdy skládal texty a Petr Bartůněk hudbu. Já hrál basu a zpíval. Ale potom nás oslovilo vedení školy, zda bychom nechtěli hrát při různých příležitostech v rámci školy - případně i na velkolepých akcích 1. máje. No, my samozřejmě přikývli, byla to pro nás tehdy velká příležitost. Od té doby jsme odehráli spoustu akcí, včetně hraní na prvomájovém jedoucím alegorickém voze - bavilo nás to. Kapela však neměla moc dlouhého trvání - přišel konec základní školy, každý šel něco studovat, potom vojna, rodina... Občas jsme se potom ještě sešli, zahráli, ale už jen tak pro vlastní zábavu - já se po vojně přiženil do Liberce a tam dorazil za nějaký čas i Louis, takže jsme se občas setkávali nebo psali emaily. Já však už v „hudební produkci" nepokračoval, byla tu rodina, práce a tak. Ale můj synek, který je úspěšným grafikem v Liberci, s ním byl také v kontaktu, dělal pro něho občas různé plakáty a podobně. Pro manželku mého syna, Mirku Savčukovou, napsal Pavel Louis píseň Ulice. Pavel byl nesmírně nadaný, což se projevovalo už od samého jeho dětství a potom i v naší kapele.


Jako mechem porostlý kýl
jako proud hnaný řečištěm žil....

Jako prázdný a tonoucí vrak
jako vichřicí ždímaný mrak...

Jako na stěnu házený hrách
kopyty koní vířený prach
právě tak si připadám...

Dokola nabízím bolavou dlaň
na dlani srdce, tu podivnou* zbraň,
dnešní noc tu nechci být sám,

tak mi nalej ještě jednu si dám.....

Slova Pavlova Songu lodního kuchaře, který je součástí LP Slavnosti ticha.Psal se rok 1984, po přehrávkách v Ústi nad Labem mi bylo dovoleno kromě angažmá v Naivním divadle podnikat i jiné divadelní kroky, a zároveň mi doporučili spolupráci se skupinou „ ...a hosté". Tak jsem se s nimi setkala. Třikrát hudebně divadelní koláž lidových písniček a poezie pro děti z prvního stupně ZŠ, problematické schvalování scénářů ( Soudružko, proč je tam tak často slovo Bůh???? Protože je to lidová poesie.. Tak to upravte, ať tam to slovo prostě není!) a o tři roky později Jiří Wolker - Balada o námořníku, spolu s písničkami " ...a hostů", pod názvem „O ženě, muži, psu a noži". Určeno pro 2. stupeň ZŠ.
Nálada té balady a písničky šly zajímavě propojit, ale něco chybělo... a básník Pavel Havlík přinesl Song lodního kuchaře.Zase nutný schvalovací proces, odpovědný pracovník dumá nad koláží Wolkerovy balady proložené texty písniček: Prázdný a tonoucí vrak? Proč je to tak smutné, soudružko? Socialistická mládež by měla mít radostné vzory!
Balada je prostě taková... Znáte přece Wolkerovu Baladu o očích topičových? Utiskovaná dělnická třída...
Pravda, to je potřeba připomínat, a i kuchaři patří k dělnické třídě....A potom už si Song LK začal žít vlastním životem.
U jeho slov vždycky vidím tu Pavlovu symbolickou dlaň.
A všichni při vzpomínce na něj i v jeho textech ten prazvláštní obsah dlaně vnímáme.

Díky, Pavle!

*(slovo „prazvláštní“ bylo původně v poslední sloce textu, ale Honzovi se to špatně zpívalo, tak to po nějakém dohadování bylo změněno na „podivnou")


Já se s Louisem celkem nestýkal, jen jsem o něm věděl a vždy obdivoval jeho potenciál. Občas někde hraju něco od něj. Skladba „Čas“ je z našeho CD z Ústí n. L. Louis dodal dvě sloky a já jsem autorem třetí.

Pamatuju si ho ze začátků hudebky ve Vratislavicích někdy v roce 1985, byl jsem myslím jedním z jeho prvních žáků - a jsa možná trochu talentovaný, ale lempl, asi i jeho zklamání (domluvil mi třeba konkurz na basáka Jarretu proti Bohoušovi Vašákovi, mému spolužákovi z gymplu, a já tehdy ani nedorazil).
Pamatuju si ho taky v „éčku“ ještě v Barvířské, kde jsem mu dělával kamelota, korektora programů a vůbec co bylo potřeba a on mi za to psal omluvenky na latinu. Výplata ani nestačila na to, abych srovnal sekeru na baru. A vždycky v červnu mi psal omluvenku kvůli cestě na „hudebně vzdělávací výběrový zájezd do Strážnice".
Když v 1994 umřela Iva Jiřičková, moje spolužačka a jeho tehdejší partnerka, akorát jsem odcházel na vysokou a už jsme se pak vlastně vždycky míjeli, ale vztah k muzice i k životu mi ovlivnil jako málokdo.



Málokdo si dnes pamatuje začátek sedmdesátých let a Pavlovu první kapelu Atropa beladona z Lovosic. Jeho další formace - ...A Hosté se už zapsala v osmdesátých letech mezi folkové legendy. Přesunul se tehdy do Liberce nejen jako muzikant, ale i jako organizátor a významný učitel hudby. Pro Jen tak, Jarret, a další severočeské kapely psal písničky i aranže. Působil také v libereckém Naivním divadle. Společně s Mirkem Ošancem připravil k vydání v nakladatelství FOLK & COUNTRY knihy „1419 kytarových akordů" a „Pravá ruka kytaristy". Vymyslel, prosadil a po řadu let vedl liberecký klub Experimentální studio - slavné éčko. Prožil neskutečně dramatický život a nikdy to nevzdával. Odešel skvělý muzikant, parťák a kamarád.

Spolupracoval jsem s Pavlem v nakladatelství Deneb. Předal mi mnoho myšlenek a já z nich čerpám dodnes. Bylo jich mnoho, ale ta naprosto základní byla : , Pokud budeme brát granty, nebudeme svobodní.' Vycházel z přesvědčení, že i když dostaneš na svou činnost peníze tak, že danou činnost nijak nepřizpůsobíš pro to, aby jsi dané peníze získal, stejně se zavazuješ tomu, kdo ti umožní ty peníze získat, pak nejsi doopravdy svobodný, pak nemá význam být na vlastních nohách, protože to je jenom jakoby... To je pravda, která mne opravdu ovlivnila, není podstatné, jak je daná věc reálná, důležité je se pokusit, jinak hrajeme pouze falešnou hru.
Není tajemstvím, že jsme se pokusili, je také pravda, že bez grantů, reklamy nebo jiné podpory nám to nešlo, takže jsme činnost ukončili, ale byla to prospěšná zkušenost, myslím, že pro nás oba.


Marcela Pivodová Polívková - žákyně

Byla jsem Pavlova žákyně v letech 1990 - 92 ve Vratislavicích - klub Intex. Chodila jsem k němu na kytaru s Michalem Kadlecem, znali jsme se velmi dobře. Moderovala jsem jednu z jeho folkových kaváren a byla i na křtu desky. Bylo mi tehdy 18 let... nádherný období. Později jsem vozila k němu do školičky i svého syna Ondřeje, brával ho s Pavlíkem občas na výlet. O jeho úmrtí jsem se dozvěděla asi po roce, moc mi chybí, stále se s tim nemůžu popasovat. Marcela - Pivoda tak mi říkal :)


Byl jsem v pátek 28. 4. na jeho pohřbu v Liberci a zdálo se mi, že se pohřbívá celá jedna generace, která naplno zažila pád totality a nástup nové doby. Tehdy se prosazovala mladá krev, jež získávala posty starých ověřených soudruhů. Na LVT se sjížděla celá republika za Waldemarem Matuškou a Evou Pilarovou, ale v Experimentálním studiu, ještě v Barvířské ulici, hrály folkové skupiny, ..a hosté, s Pavlem Louisem Havlíkem, Mirkem Ošancem, Ivou Sekotovou a Honzou Nikendayem, nebo bluesoví Pohromadě na přehradě, s Ivetou Kotrmanovou a Ivanem Jechou. Pavel Havlík, řečený Louis, začínal s lovosickou kapelou Atropa bela dona, které složil většinu skladeb, ale brzy hrál s libereckou kapelou ...a hosté.

V té době Panton, který se věnoval menšinovým žánrům, vydával malé gramofonové desky za 12 Kčs, mezi nimi je i záznam Dylanovy písně s Havlíkovým textem. Pod názvem Porta 88 vydal dvě skladby skupiny ... a hosté, kde je P. Havlík uveden jako skladatel - Blues o zipu a Houpací síť.

Po roce 89 jsem se hodně věnoval publistice, krom knížek a výstav jsem do Regionu, který vznikl rozšířením bývalého Vpředu, psal o blues a folku, z Malé výstavní síně jsem běhal na kapely a užíval si toho, že všechno najednou šlo. Dokonce se zdálo, že přichází úplně nová vlna. V Liberci to byl například rockový Solomon Bob, ale vystupovala zde řada folkových, countryových a bluesových kapel. Pavla jsem znal, seděl v Liberci a domlouval asi na pěti místech v kraji mému bráchovi Jirkovi propagaci desky Polívka dršťková Kapitán Nemo bandu, oni písničky z desky pustí, ale Jiří musí přijet do rádia a o desce pohovořit.

Pavel Louis Havlík byl guru všech dřevních bluesových a folkových kapel, pořád věřil, že jednou se jim povede dostat se nahoru. Zlomem v jeho životě bylo, když jeho dceru Kateřinu těžce zranil motocyklista. Myslí jí to, ale nemluví a zůstala na vozíku dodnes. Louis učil dál hru na kytaru, v PKO, na Univerzitě Komenského, ve Vratislavicích, ale péče o dceru mu zabírala stále více času.

V krematoriu měl proslov PaedDr. Jan Prchal, který zařídil na Jabloňové ulici při základní škole ZUŠ a vedl soubor Reneta, nyní v knihovně uvedl Jiřího Černého a Beatles. Po několika anglických skladbách zazněla píseň, kterou Louis sám zpíval, kde zní "čas je teď to jediný, co mi zbylo, vy, pane, nevíte, co je být sám." Už mu čas došel, říkal jsem si. Paním vlhly tváře a vytahovaly kapesníky, otrlí mužové středního a pozdního věku si uvědomovali, že se s nimi neloučí jen Pavel Louis Havlík, ale bláznivá 80. a 90. léta.

Bylo našlapáno. Spoustu lidí jsem potkával, ale nedovedl si vybavit jejich jméno, na řadu dalších jsem marně mával. Potkal jsem bývalou ředitelku knihovny Dášu Helšusovou, herečku Markétu Tallerovou, fotografy Honzíka, Doška, Šimra a jeho paní, bývalé kolegyně z Cantemu, někoho z práce, někoho z výtvarníků, někoho z muzikantů.

Na Wikipedii se objevilo Havlíkovo jméno s tím, že chybí dva důvěryhodné zdroje, jinak ho 7. května smažou.

Požádal jsem o informace Honzu Prchala. Řekl, že ho léta zná, v Osečné, kde si zrenovoval bydlení v čísle 143, byl. Učil s ním společné žáky, svého syna Ondru, klavíristu Třešňáka, také spolu hráli....

Zatím jsem na Wikipedii našel, že Havlík pro liberecké Naivní divadlo složil roku 1996 hudbu ke hře Vánoce s Kulišákem a s Frederikem Velinským, synem Kapitána Kida, vydal hudební publikaci 1419 kytarových akordů.

Dovolal jsem se Mirka Ošance. Učili spolu na hudebce, naposled v Lidových sadech, ale Louis dlouhou dobu dělal dramaturgii Experimentálního studia, určoval, co se tam bude hrát. V Naivním divadle se oba dva podíleli na Vánocích, Zlatovlásce, Líném Larsovi a žabce kouzelnici a na Křesadle. V Ústí připravovali dvacet let Zvukového portýra, vydali dohromady hudební knížku "Je to brnkačka," což byla populární škola hry na kytaru, akordy a povídání, co s nimi.

"Kde bych našel, co Louis udělal?" zeptal jsem se. "Například ...a hosté vydali LP, Slavnosti ticha, část byla dovozová, český text zajistil Havlík, dělal většinu textů a někde i melodii." Zíral jsem, tohle mi uniklo. "Kde se to dá sehnat?" "Vyšlo to na LP, jenže na klasické velké desce, někdy kolem roku 1993. Mám to někde překopírované na CD. Pro Pohromadě na přehradě dělal Havlík asi třetinu textů na cizí melodie. Dnes je zde populární skupina Jarett, na každém jejich albu je minimálně jedna skladba od něho. Textoval kapelu Jen tak, kde jsem hrál. Jeho texty hraju se Stráníky, částečně obnovujeme věci, co jsme dělali s kapelou .. a hosté."

"Co děláš?" "Učím v hudebce, o sobotách a nedělích hraju se Stráníky a podobnými kapelami a jsem hudební dramaturg v Naivním divadle. V létě konferuju folkové hudební festivaly. Koncertujeme po celé republice, v létě víc, v zimě míň. Boom skončil, jsme menšinový žánr, ale jedeme dál." "Co znamenal Pavel Louis Havlík pro místní scénu?" "Hodně, například napsal, Co mě na tobě nejvíc zajímá, skrejváš pod mosazným zipem. Všechno pojmenoval. Proto bylo na pohřbu tolik rozdílných lidí."


Tibor

S Pavlem jsem se seznámil tak nějak na dálku kolem r. 1984. V té dobe se můj brácha Dušan  a taky můj spolužák Ivan B. pohybovali v těsné Louisově blízkosti (...a hosté) a pracovali na muzice v Interfoně. A já měl informace, filosofii a hudební prvky od Pavla tak nějak zprostředkovaně.
Pak přišla vojna a já vypadl i z toho hudebního minima a když jsem se vrátil, bylo všechno jinak. A pak me osud, coby echt Reichenbergera zavál do Osečné do přímého sousedství s Pavlem - koukali jsme si do oken.
Stali jsme se staronovými známými a nebojím se říct, že by se to vyvinulo patrně i v přátelstvi, kdyby ...
Nevím, jestli někomu nezasvěcenému dokážu popsat to co jsem cítil. Každé setkaní s ním mě nečím obohatilo a z každé, i drobnosti, budu čerpat asi už pořád. Začal jsem chodit na vylepšovaní mého kytarového ne-umu; samozřejmě disputace o muzice, dali jsme cigárko (teda on, já nekouřím, tak si dal i dvě za mě) občas jsem mu nakoupil, odvezl ho k doktorovi,
vždy jsme ho zvali, když se brnkalo v hospodě... Litoval, že moc nemohl - staral se o Katku a byl dost vyčerpaný. Mám pocit, že by mě jeho náhlý odchod tak nerozsekal, kdybych se s ním stýkal už třeba 10 let, než takový slibný začátek (příslib hodnot a zkušeností) a najednou konec.

Zatím nevidím, kde je to jeho: „..všechno zlý je k něčemu dobrý...“. Ale třeba to jednou příjde. Zatím to dobro vidím jen v tom, že nemusí prožívat tuhle pokroucenou dobu.

ODKAZY

Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky